Ticho a slzy

Slzy proudem tečou a nikdo neví proč.

Stejně nikdo neví, kdo ty slzy roní.

Jenom ticho se rozlévá v neurčité krajině. V krajině plné snů a iluzí.

A každý sní. Sní v tichu, jenom zvonek zvoní.

Je to umíráček, slzy nabývají důvodu.

Už nejsou tajně tajuplného původu.

Patří dívce s dlouhými nečesanými vlasy,

slzy ji kanou pro její milovanou prabábu.

Pro tu strarou osobu, co měla vlasy vždy učesané,

bílé jako lilie a omítka kostela, u kterého byla pohřbena.

I ten zvon to ví a oznamuje světu tuhle smutnou událost.

Bezvýznamnou pro kolemjdoucí, ale důležitou pro jednu dívku s dlouhými nečesanými vlasy.

Pro tu, co pláče v tichu zvonění.

4.3. 2005

Negativa, pozitiva, nekonečné osmičky

Tak prej píšu málo pozitivních věcí, tak tedy přátelé, něco strašího, ale pozitivního. Protože teď nějak neumím být pozitivní....

(Ačkoliv to pozitivně nazačíná, hahaha)

 Život je plný zklamání, až se někdy ptám, zda má vůbec cenu žít. Můžeš svůj život zasvětit druhýmu, dát mu všechno a nakonec zjistíš, že si s tebou jenom hrál. To je ten horší případ. Taky to může vyjít. A když ne napoprvý, tak napodruhý, napotřetí... Jde o to věřit. Doufat. Že ten, koho sis vyhlíd, do koho ses zamiloval (asi), tě přijme, takovýho jakej seš. Že se třeba taky zamiluje, bude hrát čistou hru. Jestli to tak dopadne, spokojenost. Něco, na co čekáš už dost dlouho. Je jasný, že může přijít i konec, přijde. Jednou. Pozdějc či dřív. Ale lidi se neustále potkávají, jako by chodili do ležatý osmičky. A pravidlo ,, Do stejný řeky dvakrát nevstoupíš´´ se zde míjí účinkem. I přestože je život plný zklamání, se dá žít. Jednou se karta musí obrátit. A proto se vyplatí žít dál.

  Určitě se ještě potkáme. Někde v budoucnu....

  5.12.2004

5 dní v delíriu

Tak jsem se vrátila z velkýho výletu v Amsterdamu. Jelo nás celkem 10, takže to neslo výhody, ale i nevýhody, jako třeba najít coffeeshop pro všechny. Což bylo prakticky nemožný. Těch šopů je tam něco přes 200, a všechny byly plný v jakýkoliv den, jakoukoliv hodinu, nemožný!!

Pár zajímavostí z výletu:
1) jedem noční tramvají zpátky na hostel, dost unavení, koukám z okna a nevěřim, že se mi to nezdá, nebo že nemám nějakou halucinaci... tramvaj začala závodit s policistou na koni, překvapivě kůň byl rychlejší.
 2) moc se mi líbilo, že Amsterdaňáci jsou exibouši, jinak si nedovedu vysvětlit, proč nepoužívají záclony a bydlí prakticky jako v ,,obchodě,, ve vitríně. ještě si to užívají, že na ně koukáš, jak večeřej...
 3) red light district, mluví sama za sebe. Opravdu najdete všechno, co hledáte, malý,velký, tlustý, kozatý, číňanky, východoevropanky, cigošky... jen se nám nepodařilo zjistit cenu a kolik klientů stihnou za večer...
 4) coffeeshopy, no, překvapivě servírují i kávu a to že nejlepší, co jsem kdy pila.
 5)ovšem nejlepší je hra místních cyklistů, snaží se tě sejmout, turista za 5 bodů, turista s mapou za 10, turista ve skupině s průvodcem 20 bodů

 Jinak lidi nejlepší na světě, vstřícný, nápomocný, milý, komunikativní.
 Vivat Amsterdam!