Negativa, pozitiva, nekonečné osmičky

Tak prej píšu málo pozitivních věcí, tak tedy přátelé, něco strašího, ale pozitivního. Protože teď nějak neumím být pozitivní....

(Ačkoliv to pozitivně nazačíná, hahaha)

 Život je plný zklamání, až se někdy ptám, zda má vůbec cenu žít. Můžeš svůj život zasvětit druhýmu, dát mu všechno a nakonec zjistíš, že si s tebou jenom hrál. To je ten horší případ. Taky to může vyjít. A když ne napoprvý, tak napodruhý, napotřetí... Jde o to věřit. Doufat. Že ten, koho sis vyhlíd, do koho ses zamiloval (asi), tě přijme, takovýho jakej seš. Že se třeba taky zamiluje, bude hrát čistou hru. Jestli to tak dopadne, spokojenost. Něco, na co čekáš už dost dlouho. Je jasný, že může přijít i konec, přijde. Jednou. Pozdějc či dřív. Ale lidi se neustále potkávají, jako by chodili do ležatý osmičky. A pravidlo ,, Do stejný řeky dvakrát nevstoupíš´´ se zde míjí účinkem. I přestože je život plný zklamání, se dá žít. Jednou se karta musí obrátit. A proto se vyplatí žít dál.

  Určitě se ještě potkáme. Někde v budoucnu....

  5.12.2004