Co dál?

Minulost mě dohnala. Bohužel. Vždycky to tak je. Nikdy se nepoučím. Zase se cítím, jak loni v létě. Všechno se opakuje. Doslova a dopísmene! Znovu sedím na psychiatrii, znova na mě všechno doléhá. A teď o to víc, když vím, jak to loni dopadlo. Do jakejch sraček mě to dostalo. Co všechno se stalo a stát se nemělo. Achjo

Nechce se mi to tu opouštět. Nemám důvod se vracet. Teda měla bych mít. Obviously I have. Just don´t want to admit it! Nehce se mi. Ano, sice na mě doma spoustu lidí čeká. Víc a míň blízkejch. Chybím jim. Ale chybí i oni mě? Měli by. Slušelo by se to. Nějak sem si na to tady všechno zvykla. Na ten život, na lidi, na město... Zažila jsem si to tu... co teď? Nechce se mi domů. Nechce.

NENENE!!!